Jedeš neustále na nádech?

Ráno. Budík na mobilu zvoní dřív, než máš vyspáno „do růžova“. Ztuhlé tělo zvedáš z postele. Automatická cesta na záchod. Oči ti oslepí displej - notifikace, počasí, e-maily, sociální sítě, nákupní košíky. Svět, který nikdy nespí. Svět, který tě nutí připojit se, ale ne k sobě.

Rušné ulice, spěch, jemné hučení počítačů, blikající zářivky, klimatizace, vyskakující upozornění, zvonící telefony, pípající zprávy, nepřetržitý proud znepokojivých informací, světla obrazovek, tlak na výkon, tlak na dokonalost, tlak na termíny, napětí ve vztazích…

To všechno jsou drobné signály, které nutí naše těla neustále reagovat. Náš nervový systém je čte jako malé hrozby, kvůli kterým neustále jedeme na nádech. Neokážeme vydechnout. A tak se pozvolna z desítek, stovek trpaslíků, kteří pořád někde během dne vyskakují, stane jeden velký obr s názvem dlouhodobý stres.

No jasně, žádné objevení Ameriky se nekoná, tahle informace už dávno šla i kolem tebe...

Že se tě to netýká? Ale co když?
Možná "jen" ...

Navenek je to nenápadné, tak „normální“.
Ale uvnitř?

Při dlouhodobém stresovém zatížení nervový systém zůstává ve střehu, i když ležíš na gauči. Mysl je roztěkaná, tepovka zvednutá. Hladina stresových hormonů je posunuta výš a zůstává v těle déle. Trávení, obnova a imunita jde na druhou kolej, protože "ve stavu ohrožení" se energie přesměrovává hlavně do svalů a primitivnější části mozku. Způsob dýchání se mění. Stává se povrchním, zrychleným, výdech se zkracuje, bránice tuhne. Vnímání těla se otupuje. Vše se v těle přeskládá tak, aby mohlo dojít k akci – boji nebo útěku. Možná si říkáš, vždyť nejsem v žádném ohrožení, jenže...

Fyziologicky reaguješ stejně na mědvěda, vypětí v práci nebo katastrofické scénáře ve své hlavě

Když se v těle spustí stresová reakce, jde o hluboce biologický program přežití, který je starší než lidská civilizace. A to svou hlavou neovlivníš, daný program běží svévolně.

Nervový systém není nastaven na psychologické stresory moderního světa, ale na bezprostřední fyzické ohrožení.

Stejné nastavení se aktivuje, když potkáš medvěda v lese nebo když šéf v práci na tebe neúměrně tlačí s pracovními úkoly. Jakmile mozek vyhodnotí situaci jako potenciálně nebezpečnou, aktivuje se sympatická větev autonomního nervového systému (ta akční). Tvé nastavení přechází do mobilizační fáze. 

Jenže je tu jeden háček. Mozek není nestranný pozorovatel. Je to až přehnaně opatrný ochránce. Raději zareaguje na hrozbu, která se nakonec neukáže jako skutečná, než aby jednou zareagoval pozdě. Proto jsou katastrofické scénáře, obavy nebo negativní očekávání pro nervový systém mnohem hlasitějším signálem než pozitivní myšlenky. Ne proto, že by byl člověk pesimista. Ale proto, že právě takhle funguje biologický program přežití.

Když opakovaně neuzavíráš stresové cykly...

Průser nastává, když se energie v těle mobilizuje, ale často nemá jak z těla odejít.  Svazující pravidla a společenské kodexy ti ubírájí možnost vybití. Neprotáhneš se, neutečeš z porady, nepráskneš do stolu, nezakřičíš si z plných plic, když potřebuješ. (Mimochodem: Takto krásně přirozeně jednají děti a my je za to často káráme, že tohle se nedělá.)

Kdysi bylo více manuální práce a fyzické činnosti běžnou každodenní součástí. Dnes je mnoho věcí již automatizovaných a na fyzickou aktivitu si hledáš čas navíc, který mnohdy ani nemáš. Energie v těle se mobilizuje, kumuluje, ale ty často zůstáváš sedět a fyzicky ji nevybiješ.

Nahromaděná energie nezůstane viset ve vzduchu, ale uvízne ve tvém těle. Stresová reakce se aktivuje, ale nedokončí se.

Postupně ztrácíš schopnost regulace a v tom je klíčový problém

Pokud nedojde k fyzickému „uzavření cyklu“, mobilizační nastavení se úplně nevypne. Nervová soustava se sice částečně uklidní, ale nevrátí se plně do stavu bezpečí. Zůstane o kousek výš na škále aktivace. Postupně tak ztrácí svou pružnost.

Nedokončené stresové reakce se ukládají v těle jako chronické napětí. A jednoho dne je toho tolik, že „bum, prásk“ a máš najednou vymalováno.

Jakou roli v tom všem hraje vagový tonus?

Nervus vagus (bloudivý nerv), je nejdelší hlavový nerv v těle. Vychází z mozku a putuje krkem, hrudníkem i břichem až k většině důležitých orgánů – k srdci, plicím, žaludku i střevům.

Nese v sobě neustálý dialog mezi mozkem a tělem. A právě tato obousměrná komunikace je důvodem, proč se o něm dnes tolik mluví. V době chronického stresu a zahlcení informacemi hledáme způsoby, jak zklidnit nervový systém. A bloudivý nerv je jedním z hlavních klíčů.

Nervus vagus je hlavním představitelem parasympatického nervového systému, tedy té části nervové soustavy, která zajišťuje klid, regeneraci a bezpečí. Když funguje dobře, naše tělo umí zpomalit srdeční tep, zjemnit a prohloubit dech, zlepšit trávení a navodit pocit vnitřní stability. Když je jeho činnost oslabená nebo přetížená, zůstáváme naopak uvězněni ve stavu napětí, ostražitosti a únavy. Proto se dnes mluví o takzvaném „vagovém tónu“, tedy o schopnosti nervu pružně reagovat na situace a přelaďovat celý organismus mezi aktivací a odpočinkem.

Vagus neustále čte:
"Jsem v bezpečí. X Nejsem v bezpečí."

Bloudivý nerv neustále čte signály těla. 80 % informací, které přenáší, směřuje paradoxně z těla do mozku, nikoli opačně. Mozek se tedy ve velké míře dozvídá o světě skrze tělo. Sleduje rytmus srdce, hloubku dechu, napětí svalů, stav trávení i výraz obličeje. Na základě těchto signálů vyhodnocuje, zda jsme v bezpečí, nebo v ohrožení.

Tento proces probíhá mimo naše vědomí a ovlivňuje, jak se cítíme, jak přemýšlíme i jak reagujeme na okolí. Pokud tělo vysílá signály klidu, mozek se uklidní. Pokud tělo vysílá signály napětí, mozek spustí stresovou reakci.

Proč pozitivní myšlení, afirmace, meditace mnohdy k uvolnění nestačí?

A tady se dostáváme k něčemu, co tě může mást.

Pracuješ na sobě. Čteš motivační knihy. Posloucháš podcasty osobního rozvoje. Opakuješ afirmace. Myslíš pozitivně. Medituješ. (No mnohdy si jen myslíš, že medituješ, protože mnoho lidí stále netuší, co meditace skutečně je.)

Jenže tělo pořád jede svůj vlastní program.

Jak je to možné? Nervový systém primárně naslouchá naší fyziologii. A pokud naše pozitivní myšlenky a afirmace nepřesvědčí naši fyziologii, že tomu tak skutečně je, je to pak jako házení hrachu na stěnu. 

Jestliže je dech zrychlený, výdech krátký, svaly stažené, čelist sevřená, hrudník ztuhlý a srdce bije rychleji, mozek dostává jasnou informaci: "Nejsem v bezpečí."

A podle toho se také chová.

Neokortex – část mozku, která přemýšlí, plánuje a racionálně vyhodnocuje situace – může říkat cokoliv. Jenže evolučně starší mozkové okruhy, které zajišťují přežití, dávají mnohem větší váhu tomu, co se právě odehrává v těle.

Proč může dech sehrát klíčovou roli v procesu uvolnění?

Jak už jsme zmínili, tak 80 % informací, které přenáší nervus vagus, směřuje z těla do mozku. To, co nervus vagus čte jsou většinou samovolní pochody našeho těla.

Dech má ovšem jednu zvláštnost, děje se samovolně, ale zároveň ho můžeme vědomě regulovat. Proto se dech stává jedním z nejsilnějších nástrojů, jak nervový systém ovlivnit vědomě.

Nemůžeme si přímo poručit, aby se zpomalil srdeční tep nebo zklidnilo trávení, ale můžeme změnit způsob dýchání – a tím vyslat tělu signál: "Jsem v bezpečí."

Pomalý, hluboký a prodloužený výdech aktivuje parasympatický nervový systém a tím i bloudivý nerv. Tělo dostává zprávu: není potřeba bojovat ani utíkat, můžeš se uvolnit. Opačně funguje rychlé, mělké dýchání, které připomíná dech při ohrožení a udržuje tělo v napětí.

Dech tedy není jen fyziologický proces. Je jazykem, kterým k nám promlouvá nervová soustava – a zároveň jazykem, kterým k ní můžeme promlouvat my. Každý pomalý nádech a dlouhý výdech je drobným signálem bezpečí, který se šíří celým tělem.

Nervová soustava se přelaďuje i podle lidí, které máš kolem sebe

Naše nervová soustava se samozřejmě nepřelaďuje jen podle toho, jak dýcháme. Přelaďuje se i podle lidí, se kterými trávíme čas. Nervové systémy jsou totiž hluboce sociální. Od narození se učíme regulovat své emoce prostřednictvím druhých – skrze hlas, pohled, dotek a přítomnost. Tento proces se nazývá spoluregulace. Pokud jsme v blízkosti klidného a bezpečně působícího člověka, naše tělo přebírá jeho rytmus. Srdeční tep se zpomaluje, dech se prohlubuje a napětí polevuje. Naopak pobyt v prostředí plném stresu a napětí může náš nervový systém udržovat v neustálé pohotovosti.

Bloudivý nerv je citlivý na tón hlasu, výraz tváře i kvalitu vztahů. Proto někdy stačí klidný rozhovor, smích nebo tiché sdílení prostoru, aby se tělo začalo uklidňovat. Nervová soustava neustále vyhodnocuje, zda jsme sami, nebo v bezpečné společnosti. Pocit bezpečí totiž není jen individuální stav – je to stav sdílený.

Když spojíme vědomý dech s vědomou volbou prostředí a vztahů, získáváme mocný nástroj regulace. Nervus vagus není magické tlačítko, které jedním stiskem změní náš život. Je to spíše citlivý komunikační kanál, který reaguje na tisíce drobných signálů každodenního života. A právě v těchto drobných signálech – v dechu, v klidu, ve vztazích – začíná skutečné přelaďování nervové soustavy.

10 DŮVODŮ PROČ DÁT SEBE KONEČNĚ NA PRVNÍ MÍSTO?

3 900 Kč